Gabux

Vždycky jsem razila jedno heslo a za ním si stojím. Být single není špatné. A je dobré zůstat single, dokud člověk nepotká někoho, kvůli tomu se nemusí měnit. Protože je rozhodně lepší "ztratit" kousek času čekáním než ztratit kousek sebe ve vztahu v kterém se musíme přetvařovat.

A občas se někdo zeptá, jak to pozná. Že to je ta láska. Že je to ta pravá osoba. Věřím tomu, že to pozná každý. Protože když to přijde, tak se člověk nemusí ptát. Člověk to cítí. Ten druhý vás zbaví strachu, že vás vztah spoutá. Přesvědčí vás, že láska toho druhého vám naopak dá svobodu a jistotu zároveň. Ujistí vás, že člověk nemusí být sám, aby mohl být sám sebou.

Časem člověk pochopí, že to není o tom, jak ten druhý vypadá. Jednou se totiž každý dostane do stádia, kdy má motýli v břiše z konverzace s tím druhým. Z toho, že je ten druhý přirozený a na nic se nehraje. Že respektuje jiné a je ohleduplný. Z toho, že se k vám chová s úctou. Jednou přijde někdo, z koho se nám nepodlomí kolena hned. Ale dokáže nás rozesmát, vést s námi dlouhé konverzace na různá témata a bude s námi rád trávit čas. Možná není nejkrásnější na světě. Pravděpodobně ta osoba ani není taková, jakou jsme si představovali. Ale o tom je život. A láska. Přichází jak sama chce a ne jak chceme my.

Moc bych si přála, aby každý našel někoho, kdo to nevzdá hned, jakmile vztah přestane být jednoduchý. Jakmile se stane složitějším a bude vyžadovat trochu snahy. Přeji si, aby každý našel takového člověka, který je ochotný bojovat za společně štěstí.

Farma zvířat je alegorický satirizující román George Orwella, ukazující formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi. Autor se důsledně vyhýbá vysvětlujícím komentářům, ale vzhledem k době napsání díla je nejzjevnější podobenství se stalinistickou degenerací Sovětského svazu. V příběhu se objevuje skupinka zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije, a vede ji sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne v brutální tyranii. Tento román byl napsán v průběhu 2. světové války a vydán srpnu roku 1945. Ačkoliv nebyl do konce 50. let příliš úspěšným, dnes je jedním z nejznámějších děl autora, stejně jako např. antiutopický román 1984.

Celá Farma zvířat je reakcí na ruskou revoluci a Stalinův kult osobnosti. Kanec Major představuje Lenina, Napoleon Stalina, Kuliš Trockého, psi tajnou policii, ovce hloupé ovce, co si nechají za každé situace nabulíkovat jakoukoliv kravinu a uvěří jí, osel Benjamin pasivní intelektuály, kteří si vše dobře uvědomují, ale odmítají proti tomu cokoliv podniknout a i další zvířata mají své zastoupení. Každopádně i přes náznaky a nápovědy, které čtenáři říkají, kam dílo odkazuje, se dá kniha napasovat víceméně na jakoukoliv dobu i režim. A to ji dělá jedinečnou a nadčasovou. Všechno tak nějak do sebe zapadá a i když to není dokonalá kniha, tak ve mě zanechala tolik, že kolonku nejslabší stránka knihy, vynechám.

Shrnout tento příběh jedním slovem není až tak lehké, ale asi bych zvolila slovo děsivé. Ano, tato kniha byla děsivá a nebylo mi při jejím čtení dobře. 

Jako první jsme po dlouhé cestě zastavili v Grindewaldu ve Švýcarsku. Každý si zde mohl vybrat na jaký vrchol se vydá. My se rozhodli pro First. Bylo poměrně zajímavé, protože jsme věděli zhruba jakým směrem máme k lanovce jít, ale to bylo tak všechno. Takže jsme prostě šli a šli a šli a doufali, že dorazíme k lanovce. Protože ve Švýcarsku nejsou data za normální cenu, tak jsme museli sázet jen na orientační smysly nás tří. A dorazili! Zvládli jsem to všichni. Já, brácha i děda. Pak už jsme počkali jen pár minut a nasedli na lanovku, která nás vyvezla nahoru. First je hora vysoká 2 167 metrů. A je to tam nádherné. Máte výhledy na ledovce, tráva všude kolem je nádherně zelená a ten čerstvý vzduch! Počasí nám přálo, takže nám bylo teplo a výhled jsme měli úplně všude. Kolem jedné části hory byl i železný most, kterým jsme mohli jít a kochat se výhledy z jiné strany. Pod námi byla jen velmi hluboká propast. Nic pro lidi, co se bojí výšek. Tento most byl zakončen takovým tím mostkem do prostoru s prosklenou podlahou. Výšek se nebojím, ale úplně komfortní to tam pro mě teda nebylo. Každopádně všude kam jsme se podívali byli krávy či ovce, vodopády, ledovce a již zmíněná neuvěřitelně zelená tráva.
A věděli jste, že ve Švýcarsku je to samý tunel právě proto, aby jim auta nejezdili tolik ve městech? A že víno se ze Švýcarska nevyváží?

Večer jsme se jen přesunuli na hotel, který už ležel ve Francii. Malinké pokoje, ale moderně vybavené. K večeři jsme měli salát, kuře s houbovou omáčkou a rýží a jako zákusek výborné Creme Brulee. 

Během dne jsme se ještě stihli zastavit i v krásném městečku Annecy. Krátká zastávka v nádherném městečku. Ale když jsem šla na záchod, tak jsem byla nemile překvapená. Ano, měli tam turecké záchody. Pro mě to bylo dost překvapivé. V Evropě jsem je teda fakt nečekala. 

Na horu Aiguille du Midi vede velmi příkrá lanovka. Zážitek sám o sobě. Hlavně pak dolů, jak se to houpalo. Hlavně v té lanovce stojíte a jste namačkaní. Nahoře bylo chladno, ale příjemně. Měli jsme vážně štěstí na počasí, protože se nám ukázal i Mont Blanc! Každopádně tohle byl nejvyšší vrchol (3842 m. n. m.) na který jsme se vydali během našeho dobrodružství. A já si taky během tohoto výletu uvědomila, co vlastně lidi na horách vidí. Že ten obří kus šutru je vlastně neskutečně nádherný. S ledovcem i bez. I když s ledovcem je rozhodně zajímavější. O to víc mě teď zasahuje to, že ledovce tají a mizí.

Když jsme sjeli lanovkou dolů, tak jsem s jednou paní ze zájezdu se šla projít i v městečku. No... Ztratily jsme se. Naštěstí jsem se pak rozhodly se prostě vrátit stejnou cestou a vše jsme stihly.

Večer jsme přejeli na hotel ve Švýcarsku. Hotel hezký, ale jídlo? Hostina! Krémová mrkvová polévka (výborná!), salát, vepřová pečeně s houbovou omáčkou bramborem a zeleninou a jako zákusek zmrzlina s vaflí, ovocem a šlehačkou. Ty jsem měla asi tři. Já totiž nejím houbovou omáčku ani vepřovou pečeň. I tak jsem byla sice najedená, ale někteří naši spolucestující ten zákusek nechtěli a to já jsem to zase nemohla nechat jen tak odnést, že jo!

Předposlední výlet byl do Zermattu. Přesněji řečeno hlavně zubačkou na vrchol Gornergrat (3 130 m. n. m). Cestou jsme viděli různá údolí, ovečky, jezera, Matterhorn a celkově krásnou přírodu. A nahoře to bylo nejvíc kouzelný. Ale zase jiným způsobem než ty předchozí místa. Opět jsem měli štěstí. Ze začátku to sice vypadalo, že nic moc neuvidíme, protože dole byla mlha, ale nahoře bylo krásně jasno a my měli dost času si vše pořádně prohlédnout. A že to stálo za to! Ale když jsme pak vyšli po svých ještě o kousek výš, tak tam už byla zase mlha. A každou sekundu se to počasí měnilo.  Na každou fotku byl jeden či dva pokusy.  Fascinovalo mě to. Na tohle úžasné místo nemusíte jet zubačkou. Můžete si to vyjít po svých.
My, když jsme sjeli zubačkou zase dolů, jsme si v závěru výletu prošli aspoň zběžně Zermatt. Jak jistě někteří z vás ví, tak v tomto městě nejezdí auta. Dá se sem dostat jen vlakem.

Pokud budete ve Švýcarsku, tak si určitě kupte čokoládu. Lindt nebo i jinou. Věřte mi, že tak dobrou čokoládu jste nejedli! 

Poslední noc jsme strávili v Itálii na hotelu. Hotel byl... No prostě průměr, ale to jídlo? Po předchozích večeřích to byl výsměch. Jako předkrm jsme měli takovou tu lepkavou rýži. To bylo skvělý. Ale pak byl plátek vepřového masa s hrachovou kaší. A teď si sedněte. Jako zákusek jsem dostali každý trojúhelníček melounu.

Poslední kratší výlet těsně před odjezdem byl v Itálii. Člunem jsem se přemístili na ostrůvek Isola Bella, kde jsme si prošli palác a zahrady. Bylo to krásné až dech beroucí. A následně jsme si prošli stánky a nakoupili, co chybělo. Já si koupila skvělý baťůžek a brácha kuš. Taky jsme si všichni tři dali zmrzlinu, která byla naprosto výborná! Děda si dal jahodu a něco. Já mentol a kokos. A brácha pistácii a něco. Bohužel, nemám tucha, co za příchuť ještě měli. 

Po cestě jsme se ještě na skok stavili v Lugano si naposledy protáhnout nohy a pak už šupky dupky zpátky do ČR. Bylo to skvělé. Celou dovolenou jsem si překvapivě užila a vždycky na ni budu s láskou vzpomínat. 

Samozřejmě jsme během dnů měli i zastávky nějakých dalších městech a místech. Ve zmíněném městečku Annecy, taky jsme se zastavili v Simplon u pomníku, na moment i v Mesocco se pokochat výhledem a nebo ve zmíněném Lugano se naposledy projít a protáhnout nohy před dlouhou jízdou autobusem. Byly to ale tak krátké zastávky, že nebýt fotek, tak na to i zapomenu, tak jsem to ani více nerozváděla.

Minule jsme se bavili o dovolené ve Španělsku. Teď si odškrtávám poslední dovolenou z roku 2018 a příště vám ukážu výlety z roku 2019 a to Švýcarsko zase z jiného úhlu pohledu. Následovat bude Osvětim a pak už se přesuneme do roku 2020, kde mám zatím Londýn a HP studia. Máte se na co těšit. A já si zkusím s těmito články trochu pohnout.