Tenhle článek bude krapet neobvyklý. Protože bude o něčem, o čem jsem si myslela, že vám nikdy psát nebudu. O závodu. Sportovní závod a já. Neuvěřitelné spojení, kterému se každý směje. A já je chápu. A přesto se to stalo skutečností! :)
A jak to vůbec začalo? Jednodušše. Už nějakou dobu sleduji projekt zanormalniholky na instagramu. A Kristýnku, která tento projekt založila, osobně znám. Je to úžasný človíček plný snů. Myslím, že každý potřebuje v životě potkat človíčka, jakým je Kristýnka. A jakou má ona spojistost se Spartanem? Dostala nápad. Naplnit jednu vlnu týmem #zanormalniholky. Zorganizovala tréninky
Svým rozhodnutím jsem šokovala Kristýnku, rodinu i přátele. Já fakt nesportuju. Nesmím podle doktorů běhat a skákat a dost jsem toho využívala i na tělocviku na střední. Takže asi chápete, proč to pro všechny byl takový šok. Vždyť jsem šokovala i sama sebe!
No a najednou byl začátek dubna a já zjistila, že za tři týdny jedu na Spartan race v Kutné Hoře! Zachvátila mě panika. A druhý týden v dubnu jsem šla poprvé běhat. Nebudu to okecávat. Před samotným závodem jsem byla třikrát běhat. Třikrát. Takže člověk bez fyzičky, přípravy a bez kladného vztahu ke sportu se vydal na Spartana téměř bez přípravy.
Pak už bylo 11:30 a my všichni stáli na startu. Na nervozitu nebyl vůbec žádný čas! Prostě se běželo. No upřímně řečeno se většinu času hlavně šlo a smálo se! :)
A jak to tedy probíháte? Běžíte určitou trasu na které máte několik překážek. Některé překážky jsou povinné a prostě je musíte dát, ale máte pokusů, kolik chcete. Pokud ji nedáte, tak končíte. Ale většinou to byly překážky, který zvládne, i kdyby s pomocí, každý. Ale většina překážek taková není. U většiny překážek ji buď zdoláte nebo děláte 30 angličáků. U některých máte pokusů kolik jen chcete a u jiných jen jeden.
Nebudu tady rozepisovat všechny překážky, ale objevily se překážky na rovnováhu, sílu, trpělivost, obratnost i vychytralost. Tak například překážky na ručkování jsem nedala a ty tam byly hned dvě. A šplh na provaze jsem teda taky nezvládla. S tím, že nedám šplh a ručkování jsem byla smířená od začátku.
Rozhodně jsem si neužila tahání pytle někam do výšin
Jedna z nejpříšernějších věcí na trati bylo skákání snožmo. Samo o sobě nepříjemné, ale zvládnutelné. Ale přelízat s tím dřevěné stěny? Tak to bylo o život. No a hodně překážek se opravdu těžce popisuje, takže se o to ani nebudu snažit. Ale teda ten oštěp ke konci byl zrádnej. To dal tak jeden z třiceti podle mě. Bylo to daleko, oštěp obrovskej a pokus jen jeden. No co si budem, hodila jsem s ním jen pro formu, aby se neřeklo. Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Nezměnilo se to. Takže jsem šla dělat blbý angličáky. A že tam na tom trávníku bylo docela těsno!
Ale upřímně řečeno pro mě asi nejhorší byly ty všechny kopce. Ten chytrolín, který kdy řekl, že Kutná Hora je poměrně na rovince pěkně lhal.
Co musím zmínit je jeden styl překážky. Byla tam hodněkrát. Vysoké dřevěné stěny, přes které mi vždy musel někdo pomoct. A z kterých jsem měla rozkošné modřiny na stehnech. Co se týče modřin na ruce, tak nemám ani nejmenší tušení z čeho byly.
Kdyby mi před rokem někdo řekl, že poběžím Spartana a doběhnu ho, tak se mu vysměju. A přesto se stalo. S časem 3 hodin a 3 minut jsem proběhla tím debilním cílem. Po 7.83 km, 22 překážkách a po 180 angličácích jsem šťastně obdivovala svou medaily a nevěřila jsem svým očím, že jsem to opravdu uběhla a žiju. Byla jsem zablácená, odřená, unavená, plná modřin, ale dokonale šťastná.
Takže pokud to chcete zkusit a váháte, protože se bojíte, že nedáte nějaké překážky nebo že budete poslední, tak se vůbec nebojte a jděte do toho. Být poslední ve vlně? To nikdo nepozná, ty vlny se různě promíchávají. Být poslední celkově? A koho to zajímá? Nikoho! Hlavní je to doběhnout! Bojíte se, že nedáte překážky? Prosím vás. Bez pomoci i cizích lidí bych nedala ani polovinu překážek, které jsem nakonec dala! Lidé si tam pomáhají a atmosféra závodu je naprosto dokonalá! Nebudete litovat!
Tenhle pocit, když držíte tu svou medaili a víte, že jste to zvládli, i když vám mnoho lidí nevěřilo? Tak ten je nepopsatelnej a každému přeji, aby ho zažil!
Zkuste říct, že není krásná. Podle mě neexistuje hezčí medaile než tahle moje. Právě proto, že je moje. A podle mě jsem si ji zasloužila. Stejně jako všichni ostatní závodníci, samozřejmě.
A co teda k takovému závodu potřebujete? Odhodlání, píli, pevnou vůli, dobrou náladu a chuť dát to. A taky se hodí dobrý boty s hrubou podrážkou a dlouhý legíny. Obzvlášť v té vodě u šutrů to oceníte.
A tu kouzelnou čelenku jsem na tom čele měla opravdu kouzelně opálenou. A stále jde vidět, že mám opálené rukávy. Furt. I po měsíci.
A co vy? Byly jste někdy na nějakém závodě? Jak k tomu došlo? A chystáte se na nějaký? :)
